Tento, zajisté smyšlený příběh, který se rozhodně nezakládá na pravdě, je tak šílený, že snad musel přijít WhatsAppem.
Vše začalo tak, že se manželé (říkejme jim třeba Láďa a Alena Šmoulíkovi) nastěhovali do svého vysněného bytu. Nějaký ten den zabralo vše nastěhovat, nějaký ten den zase najít všem věcem místo. Ale vše s nadšením zvládali. Občas se ale stávala zvláštní věc. Tu a tam přicházel z jedné místnosti příšerný smrad. Pan Šmoulík napřed nevěděl, jestli náhodou nový byt nemá i krb, který snad developer zapomněl před dokončením uhasit. Nastalo velké pátrání, na jehož konci došli Šmoulíkovi k děsivému zjištění – nastěhovali se vedle kuřáků.
Pan Šmoulík ani paní Šmoulíková nekouří. Vlastně, nesnáší to. Pan Šmoulík si řekl, že to nechá být, snad to přeci nebude tak strašné.
Šmoulíkovi si tedy dál spokojeně bydleli. Onen pravidelně se vracející odér kouře však byl tím mráčkem na nebi, který jim nedal spát. A to někdy i doslova, neboť se pan Šmoulík probouzel i několikrát do noci za nepříjemného zjištění, že mu snad někdo z ložnice udělal udírnu či ten chybějící krb! Ale než stačil najít pověšené uzené párky nebo si užít tepla sálajícího z krbu, vrátil ho do reality kašel tak hrozný, že snad někdo zapomněl puštěnou televizi.
Při těch zvucích jako kdyby se i zdi otřásaly a pan Šmoulík pohlédl na televizi, zda nezapomněli vypnout Jurský Park. Televize však byla černá jako plíce onoho kuřáka. Nebylo tedy zbytí, musel si uvědomit tu strašnou realitu i podruhé. A tak to bylo i dál. Kuřáci kouřili a kouřili jako kdyby se snažili udělat z onoho chladného léta trochu teplejší léto. A pan Šmoulík občas utrousil nějakou tu poznámku a okno zavřel.
Po nějaké době začal přemýšlet, jak to řešit.
Jednoho dne se zeptal oné osoby, které říkejme třeba paní Popela Fajfrová, zda by s tím nešlo něco udělat. Paní Popela ochotně přitakala, že ano, že se domluví s ostatními. Pan Šmoulík byl nadšen. A tak ten večer usínal při měsíčku s úsměvem… načež se opět probudil v udírně. Panu Šmoulíkovi to nešlo do hlavy. Už je to týden, co to stále čichá. Cožpak to paní Popela nezařídila? Ani se nezamyslela? Říkal si, že snad už jen sní a zdá se mu o udírnách. Ale párky opět v nedohledu.
Pan Šmoulík se tedy jednou zeptal jiného obyvatele onoho kuřáckého bytu, kterému můžeme říkat třeba pan Tonda Vykuřil. Pan Vykuřil rovněž ochotně přitakal, že s tím něco udělá. Avšak týdny plynuly a nic se nedělo.
Jedné noci, po dvou dnech, během kterých pan Šmoulík raději nevětral, už jeho plíce i mozek volaly po čerstvém vzduchu. Pan Šmoulík se tak odvážil k něčemu velkému a posledních pár dní nemyslitelnému – pomodlil se ke všem bohům vzduchu, slíbil, že bude chodit do kostela a že snad i občas koupí suchý rohlík nějakému tomu bezdomovci. A udělal to. Otevřel okno. Nestalo se však očekávané. Namísto krásného nočního vzduchu, očištěného tou nevinností deště, se mu opět zaplnil byt příšerným kouřem.
Pan Šmoulík to už nevydržel, vyšel na balkon vyzbrojen stříkátkem s vodou a postříkal paní Popelu, aby si také užila. Legendy přesně neuvádí, co pan Šmoulík paní Popele řekl, ale vědcům se podařilo pomocí prastarých dochovaných archivů rozluštit, že to bylo něco takového:
„Ty zahovínkované domácí a na mlíko užitečné zvířátko, utíkej s tím smrádkem do prdelky. Kdopak to tu má furt čuchat? No kdopa, co? No vždyť jsi tam jen v nájmu, tak by ses měla přízpůsobit. Je škoda, že to, z čehož jsi byla počata neskončilo v latexu nebo ve křoví.“
Načež se paní Popela urazila. Volala a psala a všude vysvětlovala, jaký je pan Šmoulík prevít. Jak jí ublížil a jak je poškozená. A rázem byl pan Šmoulík špatný. Špatný z pohledu majitele bytu, SVJ a všech ostatních.
Paní Popela si kouří dál, ale pan Šmoulík je spokojen, že aspoň ví, co si o ní myslí.
Pan Šmoulík by si pomyslel, že dle § 1013 si každý kuřák svůj smrádek ochrání, aby nevnikal mimo rozsah jeho balkonu. Pan Šmoulík byl přesvědčen, že nikdo není tak beozhledný, stejně jak on sám negriluje na balkonu na uhlí. Ale ne. Pan Šmoulík zjistil, že kuřák obecný je tvorem neempatickým a možná v některých případech i neschopným vidět pravdu a právo přes své osobní zájmy.
Pan Šmoulík byl viděn v Mountfieldu, kde pokukoval po grilech na černé uhlí a říká se, že si snad do ložnice pořídí parní lokomotivu.
::
Přeci jen má příběh dobrý konec.
A to jen díky nanosíti od Respilonu. Pan Šmoulík síti příliš nevěřil, možná proto si s její instalací dal práci a pořádně ji utěsnil. Od té doby může konečně v klidu spát s pocitem, že paní Popele, která ani nechodí do práce a jen pobírá dávky, bude díky skvělému systému České Republiky na její závislost další den v práci vydělávat.